13.6.2014: Pro armenske medyjalni skupiny

Ladislav Větvička (*1967) – spisovatel, fotograf, cestovatel a bloger - je svéráznou postavou ostravského regionu - „regionu razoviteho“. Lašským dialektem psané blogy jsou plné slangu a překvapivých jazykových i obsahových zvratů, při nichž se otřásá bránice, čtenáři rozlévají kafe po klávesnici. Místy ale úsměv zamrzne, zejména když Větvička popisuje léta normalizace nebo řádění multikulturalismu. Svoje blogy vydává rovněž knižně, byl hostem rozhlasového pořadu Apetit v Čro Ostrava, jeho blog četl Jan Kraus ve své show. Svébytné texty, kresby, fotografie, hudba, divadelní, filmové scénáře a další a další aktivity si již více než dvacet let nacházejí své fanoušky nejen v Ostravě, ale i v celé České republice a okolních zemích. Možná je to dáno tím, jak říká, že v každém Ostravákovi je kus Slováka, Poláka, Prajzáka, Moraváka a možná i kousek Čecha. 

Veřejnosti je znám převážně jako autor aktuálních postřehů a blogů na serveru iDNES a jako autor knih - "Ostravaci sobě", "Mamulovy děti" a "Tajemstvi bohatych (Ostravaku)".

Ostrava je pro něj domovským místem. Místem, odkud čerpá svůj sarkasmus a černý humor a vyráží na spanilé jízdy po zemích českých i daleko za obzor střední Evropy, aby vám o nich s humorem sobě vlastním povyprávěl na stránkách svého blogu. 

Za zmínku určitě stojí i jeho fotocestopisy z Pobaltí, Kazachstánu, Podkarpatské Rusi, Gruzie, Sýrie, Cejlonu, Náhorního Karabachu, Arménie a navazující výstavy fotografií „Maroko 2012“, „Gruzie 2013“ a „Karabach – Země, na kterou svět zapomněl“.

 

10.12.2012 Rozhovor na LTV

Kura, tuž konečně mě pozvali do te televize, abych mohl jakesik chytre věci sdělit všem narodum světa. Ale bylo to jakesik chudobne. Chlebičky nebyly, k piti tež nic, ani žadne roztleskavačky nečekaly ze slavobranu. Přiště nebudu hlupy, zeberu ruksak a všecky duležite věci vezmu s sebu. Chlebičky, pivo, aji roztleskavačky. Cely rozhovor najdete tu.

2012: Pět roku blogovani na Mlade Frontě DNESKA

 Ladislav Větvička je nenapodobitelným občanem Mordoru, nikoli však toho Tolkienova, nýbrž „regionu razoviteho“ – Ostravska. Ostravštinou psané blogy jsou plné překvapivých jazykových i obsahových zvratů, při nichž se otřásá bránice, rozlívá se kafe po klávesnici, místy ale úsměv zamrzne, zejména když Větvička popisuje léta normalizace. Svoje blogy vydal rovněž knižně, byl hostem rozhlasového pořadu Apetit v Čro Ostrava. Jeho blog přečetl Jan Kraus ve své show, jméno autora však cudně zapřel. "Ja mu to vratim, divit se bude, synek," kontroval Větvička a učinil tak v článku Jak sem Hanzovi Krausovi pokazil pohovor s Lery Kingem. Často cestuje, za zmínku stojí jeho fotocestopisy z Podkarpatské Rusi, Gruzie, Sýrie, Cejlonu.... Rovněž úspěšný v anketě Bloger roku, umístil se na předních místech ve většině ročníků. Jeden z nejpoctivějších účastníků blogerských setkání. Redakce iDNES

2011: Tajemství bohatych Ostravaku

(doslov ke knize)

"Nedávno jsme se bavili s kamarádem a srovnávali jsme, co všechno se od revoluce či "od starého režimu" změnilo. On mi říká, "představ si, my jsem za komunistů nemohli nic, jen držet hubu a dnes spousta mladých lidí  může všechno, ale jsou bez práce a volí komunisty". Místo toho, než aby zdvihli zadek a vyjeli do světa, naučili se jazyky, vydělali si pár peněz na pivo a cestování a měli možnost pochopit, že to v té naší mini zemičce není zas tak špatné. No a když by je to už přestalo bavit, mohou se kdykoliv vrátit se zkušenostmi, nápady, jazykově vybavení a se sebedůvěrou, se kterou jistě není problém práci najít nebo začít sami podnikat. Jistě je pohodlnější nadávat a sedět na zadku, než se pohnout a jet se do světa "bavit". 

Když jsem se začetl do knihy "Tajemství bohatych (Ostravaku) Ládi Větvičky, pochopil jsem, že je to člověk mého gusta. S ničím se moc nepárá a používá zdravý rozum. Tak Vám všem přeji totéž co Laďovi, bavte se životem a mějte rádi svůj život! No, a nezapomeňte si přečíst jeho knihu, věřím, že Vás inspiruje.

Stanislav Bernard, Rodinný pivovar Bernard, 2012

2010: Hans Kraus čita Ladika Větvičku

Tuž byl sem zrovna kajsik v gruzinskych horach, žral s mistnima stoletyma horalama gulaš z kozlika, přikusoval čerstvy chleba s česnekem a cibulu a zapijal to všecko řidku domaci palenku ze švestek. Pak sem se šel lehnut do stodoly na seno, zapnul sem fejsbuček a tam bylo padesat blahopřani ke spolupraci s Hanzem Krausem. 

Tuž, sice mi o tym Hanz nic neřeknul, ale na to, že je Pražak jak cyp, navic s kraličima ušama, to četl docela dobře. Ale kura, Hanzi, když už čitaš jakesik cizi texty, nemusel by ses stydět jmenovat autora, co?

Cele Hanzove čtenařske představeni tu.

2009: Kam kráčí blogy na Idnes.cz?

Brzy to bude tři měsíce, co jsem opustil řady bloggerů na serveru IDnes.cz. Byl z toho tenkrát tak trošku humbuk. 

Jak vypadá blog na Idnes.cz dnes? Dovolím si vám tedy nabídnout některé blogy a též se zmíním, proč bych je doporučoval.

Rudolf Polanecký - patří ke staré blogerské partě. Těžko se od něho dočkáte něčeho jiného, než kritiky ČSSD a až nekritické obhajoby ODS. O ničem jiném v zásadě nepíše, pokud ano, jeho články na jiná témata mají nepoměrně nižší karmu, takže se v zájmu uchování vysoké karmy zase vrátí ke “karmicky” výhodnějším tématům. Dříve jsem ho četl rád, později s nadhledem, dnes si myslím, že jeho deklarovaná pravicovost je až fanatická.

Karel Kříž - také pravičák. Neumím však říct proč mu jeho názory věřím víc nez Polaneckému. Asi hlavně proto, že se nepokouší o mystifikace a manipulace. Uvádí jen a jen fakta, která neohýbá.

Jan Ziegler - tak trošku “postavička do džezu”. Měl jsem možnost poznat ho osobně. Je to velmi milý člověk, velmi vzdělaný a sečtělý. Sám se mi svěřil, že jeho ostře protilevicové články píše mimo jiné proto, aby levičáky “nasral”:-)). Diskutéry je často považován za hlupáka a pravicového demagoga, což je ovšem v zásadním rozporu se skutečností. Honza je značně nad věcí a jsem i přesvědčen, že jde i o vysoce morálního a úctyhodného člověka. A to říkám s vědomím, že s ním velmi často výrazně nesouhlasím.

Bronislav Šimoník - to je tak trošku opak Honzy Zieglera. Netuším, proč má tento inženýr potřebu dělat ze sebe ve svých textech takové “hovádko”. Jde o jednoho z nejobhroublejších bloggerů, nesnášenlivého pravičáka. Osobně ho neznám, ve skrytu duše doufám, že je to vše taky tak trosku hra na kočku a na myš jako v případě Honzy Zieglera, v opačném případě Pán Bůh nás ochraňuj:-))

Štěpán Binko - prima kluk, kterého také osobně znám. Jeden z mála z těch, u kterého vám čtění jeho článků ještě stále něco dá. V jeho případě skutečně platí, že jakoukoliv ideologii lze nahradit zdravým selským rozumem, a toho si u něho velmi cením.

Ladislav Větvička řečený Větva - velmi inteligentní a společenský chlapík. O tom bychom s Honzou Zieglerem mohli dost vyprávět. Na blogu plní úlohu baviče. Jeho humor však není prvoplánový a není určen jen pro zasmání. Naopak. Jeho články na “veselú notečku” totiž donutí i k zamyšlení.

Ivo Vašíček - je takový blogerský makroekonom. Z mého pohledu těmto věcem docela dost rozumí. Jeho články vždy rád přečtu, ačkoliv s ním nesouhlasím vždy. Na srazu jsem si z něj dělal legraci, že je monarchista, překvapilo mne, že je původně učitelem fyziky.

Petr Paulczynski - trošku rozporuplná osobnost. Jednou jsem se do něho docela zostra pustil. Vlastně to byl můj poslední článek na blogu Idnes.cz . S odstupem času musím říct, že právě ta rozporuplnost je u něho zajímavá a velmi kvituji, že po počátečních kotrmelcích opět diskutuje se svými čtenáři.

Aleš Kadeřábek - zřejmě levicový intelektuál, který stejně jako Štěpán Binko před ideologií preferuje normální vidění světa. Jeho články si málokdy nechám ujít. Zvláště oceňuji jeho smysl pro objektivitu a to, že svá tvrzení dokáže vždy podpořit relevantními argumenty.

Roman Pražák - netají se svými sympatiemi k Národní straně. Považuje se za vlastence a ochránce národních hodnot. Ve skutečnosti by však nejraději zničil hodnoty ostatní. Velmi často a velmi ostře se pouštíme do diskusních půtek. Přesto se tu a tam i shodneme. Osobně si myslím, že jde o člověka neagresivního, který trpí nějakým celoživotním traumatem, a to nemyslím nijak urážlivě.  Roman Pražák vystupuje v diskusích pod přezdívkou Kion.

Přemysl Čech - to opravdu stojí za to, zábava zajištěna. Přemysl Čech je pověstný tím, že když se jeho článek netýká Paroubka, tak určitě Ratha nebo Dimuna či Zaorálka nebo ČSSD, případně všech jmenovaných, tak si určitě počtete něco o sexuálních zkušenostech z vojny, o sexu po telefonu nebo na chatu. Přemysl je i pověstný rozsahem svých článků, kdy jde někdy jen o několik vět.

Ondra Kňava - srandista a recesista. Víc snad netřeba dodávat. Nezapomenutelný byl jeho článek o přerušení dodávek plynu z Ukrajiny a Ruska:-))

Štěpán Sekanina - kolega bytostně spjat s politickými aktivitami někdejšího ředitele TV Nova Železným. Vede stranickou buňku jeho strany, je zarytý antievropan. Jeho články působí lehce divoce, ovšem i on sám je poměrně temperamentním, nicméně příjemným společníkem u piva.

František Staněk - při vší úctě smutný doklad doho, že psát blog dnes skutečně může kdokoliv. Ptáte se proč? Tak se na jeho blog podívejte.

Luboš Šula, blog iDNES, 2009

2009: Ladislav Větvička

 Ladislav Větvička je svéráznou postavou ostravského regionu. Jeho svébytné texty, kresby, fotografie, hudba, divadelní, filmové scénáře a další a další aktivity si již více než dvacet let nacházejí své fanoušky nejen v Ostravě, ale i v celé České republice a okolních zemích, speciálně v Polsku a na Slovensku. Možná je to dáno tím, že v každém Ostravákovi je kus Slováka, Poláka, Prajzáka, Moraváka a možná i kousek Čecha. 

Veřejnosti je znám převážně jako autor aktuálních postřehů a blogů na serveru iDNES a jako autor dvou knih - "Ostravaci sobě" a "Mamulovy děti". 

Ve svém díle využívá ostravského dialektu a slangu, ale neomezuje se jen na dění v ostravském regionu. Právě naopak. Ostrava je pro něj domovským místem. Místem, odkud čerpá svůj sarkasmus a černý humor a vyráží na spanilé jízdy po zemích českých i daleko za obzor střední Evropy, aby vám o nich s humorem sobě vlastním povyprávěl na stránkách svého blogu. 

ing. Vladislav Weiss, Ostrava 2009

2008: Ladislav Větvička

se narodil v Československu chvilu před pražskym jarem. Ja si to sice nepamatuju, ale mam to napisane v občance. Celych dvacet roku sem byval v Porubě, za takym malym lesikem. Během studyji na vyšce (tuž na baňske, ni, bo sem to měl za rohem) jsem byl svědkem, cinkačem a němym akterem listopadoveho převratu, nazvaneho romantycky - plyšak. Kratce pote sem opustil připravenu karieru mladeho, nadějneho inženyra na šachtě nebo na Nove Huti Klementa Gottwalda a odjel stopem za polarni kruh do Skandynavie, kaj sem se živil robotu na malych rodinnych farmach a překladama z ruskeho, německeho, anglickeho a polskeho jazyka. Zni to honosně kura, ale vlastně sem enem krmil lososy a chytal farmařovi v horach ztracene ovce, dřiv než je roztrhali orli.

Po navratu do Československa sem robil, co se dalo. Bylo to zvlaštni, ale chvilu mě bavila aji manualni robota. A tuž sem vystřidal všecky vysněne pozice, kere se nabizely  - byl sem hutnik, pekař, barman, haviř, řidič, zavoznik, strojař, uklizeč, technyk a kdo vi, co ještě. Bo sem brzo zjistil, že enem svojima rukama se na život, chlast, baby a cestovani těžko zarobi, začal sem robit jako obchodnik s nejruznějšima cypovinama. Jak sem brzo zjistil, aji to byla hrozna dřina, ale bo sem synek šikovny, nemožu si nakonec stěžovat. Zkušenosti, zpracovane v teto knižce, su hlavně čerpane z doby, kdy sem pusobil na vratnici Nove Hutě Lančmita Mitala, travil tyšice kilometru za volantem na cestach po Moravě, Slezsku, Slovensku a Čechach jako obchodnik, aji z pusobeni v ruznych manažerskych pozicach českych aji nadnarodnich, globalizovanych, odpornych korporaci.

Dneska se dorozumim rukama a asi deseti jazykama (plus Ostravsky), navštivil sem tak ze štyrycet statu v Evropě, Africe, Ameryce a Azyji. Moje koničky su historie, cestovani, robeni fotek, cyklistyka, baby, pivo, vino, zpěv a jine narodni specijality… 

Ladislav Větvička, předmluva z knihy "Tajemstvi bohatych Ostravaku", 2008

 

2010: Ladislava Větvičku

znám téměř 30 let. Je ve věku, kdy má tolik praktických zkušeností, že si napsání takové knihy může dovolit, bo ho život naučil. Ví, o čem píše. Dobrý základ určitě dostal v Ostravě. Vypil tolik, kolik je třeba, projel tolik zemí, kolik bylo třeba, aby poznal, že všude platí, že bez práce nejsou koláče. Toho všeho dokázal mistrně využít v manažerských pozicích při řízení mezinárodních týmů.

Ladik je praktickou ukázkou toho, jak krásná je v životě jednoduchost uvažování. Spousta lidí si život ztěžuje svým složitým uvažováním a tím, že to v hlavě nemají srovnané. Použitý ostravský dialekt pouze podtrhuje jeho životní nadhled. V životě mi přes cestu přeběhla řada rádoby chytrých knížek, ale na prstech spočítám ty, které ve mne něco zanechaly.

A něco osobního: Ladik, posluchej, je vidět, že tě Ostrava dobře vychovala a že by sis zaslužil konečně jakesik oceněni. Knižka se dobře čita a je vidět, že zkušenosti něni možně předběhnuť, ty se musí fakt prožit na vlastní kožu. Enem by mě zajimalo, co na to fšecko řika tvoja stara a gdy napišeš jakesik pojednani o rodinnem životě?”

Libor Šugárek, Vítkovice Tours, doslov ke knize "Tajemstvi bohatych Ostravaku", 2012

2012: Ladik Větvička = ostravský Alexandre Dumas

(recenze knihy Tajemstvi bohatych Ostravaku, očima Davida Grubera)

Tato kniha krajana a přítele Ladika Větvičky je prostou a nevyumělkovanou oslavou lásky k životu. Je férově upřímná, otevřená, nic neskrývající, na nic si nehrající – prostě taková, jak je mezi lidmi na Ostravsku zvykem spolu komunikovat.

Hned při úvodním mottu knihy se nám čtenářům vybavuje dávný hit Karla Gotta, jeho všeobecně známý refrén:

Naplno žij, a chyť své dny,

jako když jsou to poslední,              

počítej s tím, že žádný z nich tě víckrát nepotká…

 

Řada lidí si většinu svého života pořádně neuvědomí jeho krátkost a konečnost. Fakt, že druhý, opravný život, druhou tělesnou schránku už nevyfasujeme, už nám to nikdo nedá. A že tedy ten nevelký časový úsek mezi narozením a smrtí bude tak a jenom tak povedený, jak si to sami zařídíme. Nejdříve ve svém nitru, a pak – pomocí životní vyrovnanosti a akceschopnosti – i vnějškově, v dosahování hmatatelných životních cílů.

Dále si autor dobře uvědomuje, že jednotlivec je jen slabý mraveneček v ohromném soukolí států, národů, politiky mocných, celé dnešní mašinérie médií, úřadů, bank a dalších mocných veličin. A že změnit okolní svět podle uvzdychaných přání nebo lamentující hospodské kritiky se tomu mravenečkovi nejspíše nepodaří. Že tedy jedno procento řešení životního štěstí a pohody je ve změně vnějšího světa – a celých devadesát devět procent ve změně člověka samotného.

A hned navazuje životním optimismem, který nás nic nestojí, a který si můžeme v sobě vybudovat nezávisle na čemkoliv vnějším. Při čtení se mi vybavil klasický bestseller Romaina Rollanda „Dobrý člověk ještě žije“ a stejně uznávané dílo světové literatury – „Jeden den Ivana Denisoviče“ od Michaila Šolochova. Příběh lidí téměř odsouzených na smrt – ať už ve středověkém obléhaném městě nebo v jednom z nejhorších lágrů gulagu. Příběh nezdolného životního optimismu těchto lidí… To může být díky autorovým řádkům inspirací pro každého čtenáře. Hodnotu Větvičkova nabádání k životnímu optimismu nikterak nesnižuje to, že žije v Ostravě-Porubě, a ne v Paříži či v Moskvě, jako jeho výše zmínění spisovatelští kolegové.

Dále přichází na řadu Paretovo pravidlo neboli zákon o nerovnoměrnosti rozložení lidských věcí na tomto světě. Matematik by řekl, že je to o rozložení náhodných veličin a vzpomněl by jistě též německého profesora Karla Friedricha Gausse. Gaussovo normální rozložení a Paretovo pravidlo – to je svou podstatou totéž – jen lektoři manažerských dovedností používají raději to druhé, neboť v tom prvním jsou exponenty, zlomky a mocniny. Což by mohlo některé ze snobských návštěvníků manažerských kurzů poděsit svou „složitostí“. (A také se obávám, že na Gaussovo normální rozložení by někteří dnešní rádobylektoři intelektuálně neměli, i když je oproti Paretovu pravidlu historicky starší a mnohem přesnější.)

Ladik dále formuluje tři pravidla vedoucí k tomu pravému životnímu bohatství. Vedle Paretova pravidla to jsou:

-          Pravidlo 3D – delete, delegate, do.

-          Pravidlo 3Z – zlikviduj, zautomatizuj, zmiz.

Mezi těmi dvěma posledně jmenovanými pravidly je cítit určitý průnik – vždyť slovo „delete“ znamená tak trochu i „zlikviduj“.  Ano, dejme v životě pryč vše, co je zbytečné, co činíme jaksi ze setrvačnosti, z nedostatku zamyšlení se nad sebou samými – prostě z blbosti, kterou škodíme nejvíce sami sobě. Ať už je to v oblasti hospodaření s časem, zvládání každodenní záplavy e-mailů nebo jinde. Jde vlastně o takový lidsky podaný time management a mail management.

V knize se nabízí tak další „otázka do pranice“: Jak bych žil, kdybych věděl, že mi zbývá jen měsíc zdravého svobodného života a pak mě někdo usmrtí?

Opět se nemůže nevybavit scéna z francouzského filmu Hrabě Monte Cristo. Konkrétně z mé nejoblíbenější verze – s Gerardem Depardieu a Ornellou Mutti. Mercedes jde pozdě večer před ranním soubojem prosit Monte Crista, aby ušetřil jejího syna. Při tom rozhovoru definitivně poznává, že Monte Cristo je její dávná láska Edmond Dantes. Edmond namítá, že podle domluvy jde o souboj na život a na smrt, zranění není důvodem k přerušení střelby – a že tedy jediná možnost, jak zachránit mladého hraběte de Morserf, je jeho vlastní (Dantesova) smrt. Buď zastřelit, nebo se nechat zastřelit. Mercedes svým brilantním vyjednávacím rétorickým mistrovstvím přesvědčí Dantese, že se má raději nechat zabít. (Mimochodem – ty Mercedesiny přesné zásahy na Dantesova nejcitlivější psychická místa, ty její paralely otec-syn a matka-syn natolik patří do učebnic vyjednávací rétoriky, že je musím co nejdříve zařadit do svých komunikačních kurzů…)

Ale – co je podstatné a spojité s Ladikovou knihou: Dantes alias Monte Cristo žije těch pár hodin do souboje tím nejúžasnějším stylem – návštěva u milenky, skvostné milování, ještě skvostnější snídaně – a pak smířený odjezd do zamlženého Bouloňského lesa. Ovšem – mladý Mondego Morserf už netrvá na souboji, omluví se Monte Cristovi. Maminka jej totiž ještě v noci informovala o zradách jeho fotříka hraběte. (A to mu ještě zatajila, že je ve skutečnosti biologický syn její a Dantesův, ha.)

Dantes jede tedy v kočáře zpět z lesíka domů, a rozjařeně povídá vedle sedícímu věrnému Bertuciovi: „Vidíš, tak by se mělo žít! Stále tak naplno, jako bys měl zítra ráno zemřít!“

Tímto úsekem svého románu se tedy Alexandre Dumas z Paříže na dálku přiblížil velikosti Ladika Větvičky z Poruby, aniž to mohl tušit.

No a pokud jste četli Dumase, čtěte také Větvičku. Však už víte, že na vnějších okolnostech (třeba kdo odkud pochází) zase až tolik nezáleží – ale na obsahu ano. Na obsahu mysli, i na obsahu knihy.

Tou knihou se Ladik řadí i v tak vybraném společenství, jako je cca dvanáct tisíc mých žáků-grubrovců, k elitě.

David Gruber

                                                                                                              

AKTUALITY NA FB:
https://cs-cz.facebook.com/people/Ladislav-Vetvicka/1383804554
 
TEXTY:
www.vetvicka.blog.idnes.cz
www.vetvicka.blog.sme.sk

Novinky

04.02.2014 19:33
Mam taky pocit, že tu existuje vrstva lidi, kera si mysli, že všeci Česi su uplně blbi, čumi na Novu a nepamatuju se, co nenažrana vrstva lidi, zvana polityci, slibovala vloni. Zeberte se třeba ty nalepky na sklo, bez kerych vas budu buzerovat policajti na dalnicach. Kdysik davno se lidi, kerym...
<< 2 | 3 | 4 | 5 | 6 >>

kaj su MOJI Fajni ČTENAŘI?

Tuž asi je logicke, že jadro mojich čtenařu leži kajsik uprostřed kraje razoviteho, tam, kaj žiju kratke zobaky. Ale když tak sleduju komunykaci na fejsbučku a adresy mist, kam nakladatelstvi zasila moje knižky, musim řict: "Moji Pražaci mi rozuměji :-)"

Kontakt

Ladislav Větvička, kandydat vět Knajpa Na Mexiku
742 85 Vřesina-Mexiko 194
ladislav.vetvicka@centrum.cz